Propad

4. února 2016 v 23:16 | K. S. |  About
Ahoj.?
Chtěla jsem z tohohle udělat spořádaný blog s povídkami, deníčkem a spoustou dalších blbostí, ale teď je z toho prostě jen místo, kam píšu co se mi honí hlavou. Já vím, že to nikdo nečte. Možná jsem blázen. Vlastně už nevím co je realita a co jsou moje představy.
Ztratila jsem... Někoho. O tom měla být povídka Imagine It, ale stala se z toho prostě "houba" co nasaje všechnu mou zmatenost a neučesané proudy myšlenek. Chtěla bych začít psát povídky. Chtěla bych být dobrá v tom, co mi jde. Jenže nemám sílu. Nemám sílu na nic.
Až moc sebelítostivý článek, já vím. Promiň blogu. Vlastně jsem myslela, že tu bude sranda.. Snad mi to odpustíš.
Mám tě ráda.
 

Imagine It (0.1)

4. února 2016 v 23:09 | K. S. |  Story
Bylo to různé. Chvíli jsem si hrála na to, že tu pořád je. Že stojí vedle mě. Drží mě za ruku a říká, že všechno bude dobrý. Jak mi vypráví o své lásce ke všemu živému. Pak jsem si hrála na to, že tu nikdy nebyla. Ale to mě zlomilo. Pak už jsem se prostě jen snažila znovu dýchat. Věděla jsem, že jednoho dne se ze mě vytratí. Že slunce se začne smát, moře šumět, sníh křupat. Věděla jsem, že koledy budu zpívat bez ní. Že kytky vykvetou bez ní. Že dny se začnou zkracovat a pak znovu prodlužovat bez ní. Čekala jsem, že obrovské místo v mém srdci zaplní místo lásky bolest. Taky to tak bylo, ale teď.. Prostě jen prázdno. Ticho. Nic. Už není to první, na co myslím když se probouzím. Už není to poslední, na co myslím když usínám. Stala se součástí mě, stejně jako bolest. A teď se společně vytrácí. Děsí mě to. Chybí mi.
Prohodily jsme si pár zpráv. Pak už se neozvala. Když se mi na display objevila její ikonka, dostala jsem záchvat pláče. Odepsala jsem. Když jsem sledovala animaci signalizujíci že odepisuje, prostě jsem se zhroutila na dlažbu a zůstala ležet. Její červené nehty se míchaly po klávesnici a tvořily slova, která mi drásala srdce. Chybím jí.?

Imagine it (0.)

11. července 2015 v 13:34 | K. S. |  Story
Úvodní díl, tak nějak bez příběhu. Žádný příběh není ale tak zajímavý, jako jeho úvod.
.
Vymyšlený příběh, realita je moc krutá na to, aby se v ní mohly dít tak kouzelné a čisté příběhy. Nejde jen o příběh. Zkuste se zamyslet nad tím, jak se vám snažím vykreslit dívku, která ten příběh vypráví.
__________________________________________________________________________________

Šla jsem po chodbě a pak ji zahlédla. Štíhlou siluetu ženy. Stála ve dveřích, proti oknu do kterého se opíralo vycházející slunce. Když odstoupila od dveří, mohla jsem si jí prohlédnout. Ale na tom nezáleží. Na jejím obličeji zářil úsměv, oči se jí třpytily. Byla nepopsatelně krásná. Brzy jsem měla možnost se s ní setkat. Pravidelně. Ale nikdy jsem s ní nemluvila mezi čtyřma očima. Setkávaly jsme se na divadelních zkouškách. Vždycky tam bylo mnoho lidí. Ona stála uprostřed místnosti a hrála s námi hru. Snažila se zapamatovat si moje jméno. Neustále seděla na stole, jako by židle neexistovaly. Byla milá. Inteligentní. Okouzlující. Jen jsem na ní zírala.
Každý den byla jiná. Jednou rebelka, podruhé princezna. Bylo těžké se v ní vyznat. Měla zvonivý smích, takový, jaký člověku vyčaruje úsměv na tváři. Neustále si z někoho dělala milou legraci, utahovala si z vás, pokud věděla že pochopíte, že to nemyslí zle.
Taky byla náladová. Občas se chovala, jako by jí všichni něco provedli. Když byla naštvaná, schovala jsem se někde v rožku a přála si, aby si mě nevšimla.
Ale i přes to byla okouzlující. Vtipná. Tak blízká a vzdálená. Všechno spojené s ní bylo tak záhadné a zároveň prosté. Byla tak nepředvídatelná, ale zároveň jako by všechno co dělala mělo nějaký hlubší smysl. Byla tak rebelská a zároveň tak něžná.
Nádherně zpívala. Když zpívala, všechno jako by se zastavilo a jen naslouchalo. Její hlas byl tak kouzelný. Mohla zpívat cokoliv, ale vždy to znělo jako něco dokonalého.
Ráda jsem poslouchala její hlas. Když zpívala, mluvila, smála se a nebo křičela. Když plakala, jako by ji chundelaté ovečky na starých, ošoupaných tapetách v maskérně začaly utěšovat. Těch dní, kdy plakala bylo málo. Nebe bylo v ty dny plné mraků a vzduch byl cítit solí.
 


If I think

30. června 2015 v 19:34 | K. S. |  About
Ahoj.?

Dlouho jsem tento blog chtěla obnovit. Dostala jsem ho a nepsala na něj. Teď chci začít. Ať nikdo nečeká nic smysluplného. Budou tu příběhy, fotky, výlevy všeho možného. Možná i něco o mě, to uvidíme. Snád se tu bude případným návštěvníkům líbit. A pokud ne, koneckonců, ani nečekám že tohle bude někdo číst. Taky nečekám že někdo pochopí, o čem píšu. Případný čtenář nechť prosím nečeká žádnou pravidelnost, smysluplnost a inteligenční úroveň článků.
A když už jsem všechny odradila od dalšího čtení, můžu si s tímhle blogem vlastně dělat co chci, když ho nikdo číst nebude.

Takže teď bych se měla rozloučit. Nevím s kým. Možná se rozloučím prostě jen s článkem. Co spisovatel může dělat s dopsaným článkem? Je mi vlastně k ničemu. Takže se s ním rozloučím, než ho pošlu.

Ahoj.

Broken

30. června 2015 v 17:56 | K. S. |  About
Je těžký cokoliv říct. Celý roky naděje. Celý roky snění. Lásky. Slz. Je to pryč. Doslova pryč. Desítky kilometrů. A moje srdce je na desítky malých kousků. Vypít tři kávy po sobě je moc. Hanna to řekla hezky, "Moje tělo je ze 7/10 tvořeno kofeinem. Musím udržovat hladinu" tak nějak se cítím. Ještě jsem nedokázala vyjít z domu. Je mi na nic. Ne, není mi na nic. Je mi hrozně. Jako nikdy. Věděla jsem že to příjde, že jednou odejdu. Ale nebyla jsem to já, kdo odešel. I tak je to moje vina. Vždycky byla. Nikdy jsem si neměla připustit, že bych cítila něco víc.

Kam dál